Patroni
Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. (* 1. června 1948, Praha)
Český katolický kněz, teolog, religionista,sociolog náboženství a politický aktivista. Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je farářem akademické farnosti, která sídlí v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, a prezidentem České křesťanské akademie. V červnu roku 2008 mu papež Benedikt XVI. udělil titul monsignore – čestný papežský prelát. V kruhu svých známých používal krycí jméno Kalypton. V roce 2014 se stal prvním českým laureátem Templetonovy ceny, když byl oceněn jako „mezinárodně uznávaná osobnost obhajující dialog mezi různými vyznáními a nevěřícími, která se v době okupace Československa zasloužila o budování náboženské a kulturní svobody“.
Ocenění
1998 – stává se členem Evropské akademie věd a umění se sídlem v Salzburgu (společně s profesorem Cyrilem Höschlem).
2002 – Cena tolerance (Andrew Elias Human Tolerance Award), za vynikající zásluhy o rozšíření hodnot tolerance a svobody ducha a myšlení. (USA)
2003 – Cena kardinála Königa, za zásluhy o obhajobu lidských práv a duchovní svobody (Rakousko)
2006 – Cena za literaturu Literárního fondu ČR, za knihu Noc zpovědníka.
2007 – Cena polských knihkupců Fénix za nejlepší knihu zahraničního autora, za knihu Vzýván i nevzýván
2007 – Cena České společnosti pro vědy a umění, za literární, vědeckou a pedagogickou činnost.
2008 – Papežem Benediktem XVI. udělen titul monsignore – čestný papežský prelát
2010 – Cena Romana Guardiniho, za vynikající zásluhy o interpretaci naší doby
2010 – Zlatá svatovojtěšská medaile, za mimořádně účinné přiblížení obrazu církve a evangelia spoluobčanům
2010 – Cena mezináboženského a mezikulturního dialogu (Mozaiky – Platforma dialogu)
2011 – Titul „Člověk smíření 2010“ (Společnost křesťanů a Židů[34], Polsko)
2011 – Cena za nejlepší teologickou knihu Evropy v letech 2009 a 2010, za knihu Vzdáleným nablízku (Patience with God; Geduld mit Gott).
2012 – Rytířský kříž Řádu za zásluhy o Polskou republiku za výjimečný přínos k polsko-českému kulturnímu dialogu a spolupráci s katolickými kruhy.
2014 – Templetonova cena za „pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností“.
Zdroj: wikipedie.org
Marta Kubišová (* 1. listopadu 1942, České Budějovice)
Česká zpěvačka, trojnásobná vítězka čtenářské ankety časopisu Mladý svět Zlatý slavík. Svou pěveckou kariéru začala s taneční kapelou, kterou sestavili muzikanti z lázeňského promenádního orchestru Poděbrady, a v Nymburce zpívala při odpoledních čajích. V roce 1961 se dostala v soutěži „Hledáme nové talenty“ až do finále. V roce 1962 vyhrála konkurz do Stop divadla v Pardubicích. V roce 1963 přešla s Bohuslavem Ondráčkem do plzeňského Divadla Alfa (inscenace Ukradený měsíc od Ludvíka Aškenazyho, Černej sen). V září 1964 se dostala díky Janu Schneiderovi do pražského divadla Rokoko. Začala se objevovat v televizi v pořadu Vysílá studio A. Její spolupráce s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou začala v prosinci 1965, kdy připravovali představení Čekání na slávu. Nazpívala francouzský hit Loudá se půlměsíc, díky kterému se dostala do povědomí národa. V roce 1966 vyhrála s Helenou Vondráčkovou Stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň Oh, baby, baby od Bohuslava Ondráčka. Zahrála si ve filmu svého budoucího manžela Jana Němce Mučedníci lásky. V roce 1967 vyhrála poprvé Zlatého slavíka za rok 1966. V roce 1967 získala za duet s Waldemarem Matuškou Nech tu lásku spát Bronzovou Bratislavskou lyru. V divadle Rokoko se stala kolegyní Václavu Neckáři a Heleně Vondráčkové v pořadu Listy důvěrné a hře Leonarde, tys nám dal s Karlem Štědrým. Byla obsazena do seriálu Píseň pro Rudolfa III. V anketě Zlatý slavík skončila třetí.
V zimě roku 1968 natočila v Janem Němcem svůj první recitál Náhrdelník melancholie. Hned v lednu odjela do Cannes na soutěž MIDEM, kde zpívala samostatně píseň Tajuplnej hráč a Lampa a pak na Gala večeru společně s Helenu Vondráčkovou a Václavem Neckářem. Hrála v inscenaci Filosofská historie, ze které pochází píseň Máj na motivy básně od Karla Hynka Máchy. V dubnu odjela na pozvání Bruna Coquatrixe vystupovat do pařížské Olympie, kde se setkala s Arethou Franklin.V červnu vyhrála Bratislavskou lyru za píseň Cesta autorů Jindřicha Brabce a Petra Rady. Její píseň Modlitba pro Martu (původně součást seriálu Píseň pro Rudolfa III.) se stala při okupaci vojsk Varšavské smlouvy1968 symbolem národního odporu. 1. listopadu téhož roku vzniklo populární trio Golden Kids (Marta Kubišová, Václav Neckář, Helena Vondráčková). Každý ze členů tria měl vlastní fanclub. Martiny tři písně, Cesta, Lampa a Máj, se staly podle kritiků nejlepšími za rok 1968. Hudebně se podílela na grotesce Juraje Herze Kulhavý ďábel.
Roku 1969 vyhrála svého druhého Zlatého slavíka. Golden Kids opět vystoupili v Cannes, pak i na festivalu Europe Songs ve Švédsku. I přes soudní spor vyšla její jediná sólová deska Songy a balady, v necenzurované verzi, a album tria Golden Kids Micro-Magic-Circus, později téhož roku podepsali smlouvu s Polydorem a začali nahrávat písně v němčině. Vystoupila na Bratislavské lyře s protestsongem Tajga Blues ´69 Bohuslava Ondráčka, ale jelikož se v posledních třech letech umístila na stupních vítězů, nesoutěžila. Natočila svůj druhý recitál Proudy lásku odnesou s Janem Němcem, který hudebně vycházel právě z desky Songy a balady. S písní Atlantis Jindřicha Brabce vyhrála na festivalu na Splitu bronz a zároveň i hit Kto svet je bila mlad, který, stejně jako vítěznou píseň, otextovala Jiřina Fikejzová pod názvem Addio. Natočila titulní píseň Sněžný muž k filmu Vražda Ing. Čerta.
Začátkem roku 1970 opět vyhrála Zlatého slavíka, avšak cenu musela převzít v ústraní redakce časopisu Mladý svět kvůli začínající normalizaci. Podle scénáře Jaroslava Dietla a pod taktovkou Jaromíra Vašty se v koprodukci s televizí ZDF natáčel film Revue pro následníka trůnu, pro který byl natočen znovu hit Oh,baby,baby spolu s Knutem Kiesewetterem a zpěvačkou Gitte, Marta se objevila i v druhém klipu pro Ring-O-Ding. Golden Kids 6.ledna s programem Music Box No.2 vystoupili před vyprodanou Lucernou. Poslední vystoupení Golden Kids se konalo 27. ledna1970 v Ostravě.
Od února 1970 měla zakázánu uměleckou činnost, ale nahrála ještě několik písní. Mezi poslední nahrávky patří Tys bejval mámin hodnej syn, Kde máš svůj dům a Hare Krišna. Poslední zmiňovaná byla dokončena 30. června 1970 (podle obalu kolekce Vyznání), poté už nahrávat přestala. Záminkou jejího zákazu se stala údajná pornografie z jara 1969, která byla dokazována třemi zfalšovanými fotomontážnímifotografiemi. Později žalobu u soudu na ředitele Supraphonu Hrabala, který za účelovoupomluvou stál, sice vyhrála, ale mezitím měla vypovězené všechny smlouvy. Hledala si proto práci neuměleckého zaměření, což ji režim často ztěžoval. Jeden čas lepila sáčky. Na obnovu své umělecké činnosti si musela počkat do roku 1989, kdy padl československý komunistický režim. Vystupovat mohla pouze na undergroundových akcích pro pozvané účastníky. Ve druhé polovině 80. let se měla stát zpěvačkou skupiny The Plastic People of the Universe, ale toto angažmá překazila StB.
V roce 1971 v osmém měsíci těhotenství potratila a prožila klinickou smrt. Do roku 1974 žila nezaměstnaná na chalupě na Slapech. Po manželově emigraci do USA a následném rozvodu se podruhé vdala za režiséra Jana Moravce. Podpisem Charty 77 se její stíhání a sledování StB ještě stupňovalo, v letech 1977 a 1978 působila jako mluvčí Charty 77. Dne 1. června1979 oslavila narození dcery Kateřiny. Dne 10. prosince1988 vystoupila po dlouhé době na veřejnosti na demonstraci při příležitosti 40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv, když zazpívala československou hymnu. V osmdesátých letech začala pracovat jako referentka zásobování Výstavby sídlišť v Praze. Dne 21. listopadu1989, v době Sametové revoluce, zpívala z balkonu budovy Melantrichu na Václavském náměstí svou Modlitbu pro Martu a také československou státní hymnu. Poté následovala reedice alba Songy a balady a už v roce 1990 studiové nahrávky a samostatné koncerty tak jako slavný koncert „Marta v Lucerně“ (2. června), kde jí byl dodatečně předán Zlatý slavík – tzv. „doživotní“. Následovala řada koncertů s touto skupinou i zájezdy třeba do Japonska, Paříže a Berlína.
Po sametové revoluci se krátce angažovala i politicky. Ve volbách roku 1990 zasedla do české části Sněmovny národůFederálního shromáždění (volební obvod Západočeský kraj) za Občanské fórum, ale již v červnu 1990 na mandát rezignovala a fakticky jej nevykonávala.
Od roku 1991 spolumoderuje Adventní koncerty a od roku 1992 také pořad Chcete mě?. O dva roky později se vrátila společně s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem ve společném vystoupení v Golden Kids Comeback. Tento koncert si zopakovali ještě v roce 1995 a tím vlastně éra Golden Kids skončila. Dne 28. října1995 obdržela od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Medaili Za zásluhy II. stupně. Adam Georgiev vydal její biografickou knihu Chytat slunce v roce 1995. V Míčovně Pražského hradu jí byla 7. března 1998 udělena Čestná medaile T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu. V říjnu 2002 převzala na Pražském hradě Svatováclavské vyznamenání. O tři roky později vyšla její druhá biografickákniha Asi to tak sám Bůh chtěl od Luboše Nečase.
Již několik let je její domovskou scénou pražské Divadlo Ungelt, kde pravidelně připravuje své recitály. Zde účinkovala také v komorním muzikálu Líp se loučí v neděli od Andrew Lloyda Webbera a její výkon byl oceněn cenou Thálie. V roce 2005 vyšlo novinkové album „Vítej, lásko“, které kompletně texty opatřil Jan Schneider. V roce 2008Supraphon vydalo její první DVD Příběh.
Ocenění
1966 – vyhrála s Helenou Vondráčkovou Stříbrnou Bratislavskou lyru za píseň Oh, baby, baby od Bohuslava Ondráčka.
1967 – získala za duet s Waldemarem Matuškou Nech tu lásku spát Bronzovou Bratislavskou lyru.
V anketě Zlatý slavík skončila třetí.
1968 – vyhrála Bratislavskou lyru za píseň Cesta autorů Jindřicha Brabce a Petra Rady.
Martiny tři písně, Cesta, Lampa a Máj, se staly podle kritiků nejlepšími písněmi roku
1969 – vyhrála svého druhého Zlatého slavíka
s písní Atlantis Jindřicha Brabce vyhrála na festivalu na Splitu bronz a zároveň i hit Kto svet je bila mlad
1970 – vyhrála Zlatého slavíka
1990 – slavný koncert „Marta v Lucerně“ (2. června), kde jí byl dodatečně předán Zlatý slavík – tzv. „doživotní“.
1995 – obdržela od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Medaili Za zásluhy II. stupně.
2002 – převzala na Pražském hradě Svatováclavské vyznamenání.
2012- převzala od francouzského velvyslance v Praze za „vynikající přispění k politické svobodě“ Řád čestné legie.
Zdroj: wikipedie.org
Koordinátor
Mgr. Pavel Sekyrka Th. D. (37 let)
Mgr. Pavel Sekyrka Th.D. (37 let), autor a koordinátor projektu Bolestné kameny; ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek, předseda České křesťanské akademie Písek, člen Amnesty International, člen krajské rady CZESHA, člen Asociace obchodních akademií ĆR. Je autorem např. neformální učebnice holocaustu Zmizelí a nalezení (2009). Předmluvu knize věnoval spisovatel Arnošt Lustig, s kterým opakovaně, nejen na tomto projektu, spolupracoval. Dlouhodobě se angažuje v boji za lidská práva, zabývá se studiem totalitních systémů – viz jeden z jeho studentských projektů – wikipedie: Memento strakonických Židů. Projekt byl prezentován na školách a v médiích v ČR, posléze na školách v Německu, Velké Británii a Izraeli.) Vedle projektů a vizí, které na škole iniciuje, usiluje o obohacení vzdělávacího programu formou cestování. Je koordinátorem zahraničních exkurzí a expedicí. Po vydařené expedici se studenty v prosinci 2013 v Izraeli dokončuje přípravy na exkurzi do USA, do New Yorku. Jeho další prioritou v rámci tzv. Ekonomie dobra je konání besed na škole s osobnostmi z veřejného života. Dosud tak studenty v rámci besed navštívili např. Zdeněk Svěrák, Miloslav kardinál Vlk, Marta Kubišová, Ondřej Vetchý, Daniela Drtinová, Hynek Bočan, Tomáš Březina, Eduard Stehlík, Tomáš Sedláček aj.
Účastníci
(studentky Obchodní akademie a Jazykové školy s právem SJZ Písek)
Barbora Hvozdovská
Tereza Smolová
Kristýna Plzáková
Denisa Sekaninová
Jana Kašparová
Šárka Řezáčová
Alžběta Kajtmanová
Michaela Kovandová
Kristýna Kocourková
Lucie Fučíková
Natálie Bystrovová
Veronika Novotná
Adéla Klimešová
Osobnosti veřejného života, které podpořily projekt Bolestné kameny
Miloslav kardinál Vlk (* 17. května 1932 Líšnice u Milevska) je český katolický duchovní a teolog.
Mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990–1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo zní: „Aby všichni byli jedno“.
Od roku 1991 do roku 2010 byl z titulu pražského arcibiskupa primasem českým, t. j. hlavou římskokatolické církve v Čechách. Krom toho byl i předsedou nejprve Československé (1991 až 1993) a později České biskupské konference (1993 až 2000), tuto funkci však v roce 2000 převzal olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V letech 1993 až 2001 byl Miloslav Vlk prezidentem Rady evropských biskupských konferencí. Od roku 1994 je moderátorem Hnutí Fokoláre.
V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi“. Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracoval na obnově zdevastovaných církevních struktur a vedl zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil. Ve funkci arcibiskupa řešil například kauzu krize katolické teologické fakulty UK, v době jeho působení jednal Vatikán s českou církví také o řešení tajně vysvěcených kněží a biskupů, z nichž někteří byli či jsou ženatí.
14. února 1990 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen a intronizován 31. března 1990). Pustil se do obnovy diecézních struktur zdevastovaných komunistickou diktaturou a 18 let dlouhou sedisvakancí, snažil se o obnovu církevního školství a řeholního života v diecézi. Mimo jiné v roce 1990 založil Biskupské gymnázium J. N. Neumanna a zahájil přípravy na zřízení Jihočeské univerzity s katolickou Teologickou fakultou (k čemuž došlo až za jeho nástupce). Založil farnost sv. Vojtěcha a její správu svěřil salesiánům. Řadu jím zahájených projektů dokončil až jeho nástupce Antonín Liška.
27. března 1991 byl jmenován pražským arcibiskupem. I zde se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář), charitativní činnosti (v roce 1993 založil Arcidiecézní charitu) i řeholního života v diecézi. 26. listopadu 1994 byl jmenován kardinálem titulu Santa Croce in Gerusalemme. V dubnu 2005 se jako jediný Čech účastnil v Římě konkláve, které zvolilo papeže Benedikta XVI. Jako formální hlava katolické církve usiloval o majetkové narovnání mezi církví a státem, nicméně parlament odhlasoval uzavření této otázky až v roce 2012 – stát vrátil majetek církvi. Obzvláště bolestný pak byl dlouhodobý spor mezi církví a státem o katedrálu sv. Víta. Spory o katedrálu ukončila 24. května 2010 dohoda mezi Vlkovým nástupcem, nově ustanoveným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou a prezidentem Václavem Klausem.
Aktivně hovoří německy a italsky, pasivně ovládá ruštinu, francouzštinu, latinu a esperanto. Je nositelem řady čestných teologických doktorátů v Illinois, Minnesotě (USA), Pasově (Německo), Krakově, Opolí (Polsko) a také řady čestných občanství v zahraničí. V mládí byl členem Mezinárodního sdružení katolických esperantistů, v roce 1995 přijal záštitu nad světovým kongresem katolických esperantistů v Olomouci, kde také v esperantu sloužil slavnostní mši; v roce 2009 přijal čestné členství v České esperantské mládeži a záštitu nad Mezinárodním kongresem esperantské mládeže v Liberci, v jehož rámci také v neděli 19. července o 10. hodině dopolední v libereckém arciděkanském chrámě sv. Antonína Velikého sloužil mši svatou v esperantu.
Ocenění:
25. února 1999 – Grosses Verdienstkreuz
2001 – Čestná medaile TGM – Masarykovo demokratické hnutí
28. října 2002 – Řád T. G. Masaryka II. třídy
2006 – zvláštní ocenění za práci na usmíření mezi Čechy a Němci do Ackermann Gemeinde
2008 – Svatováclavská medaile
obdržel řadu čestných doktorátů, mimo jiné od Illinois Benedictine College, University of St. Thomas, krakovské Papežské teologické akademie a Opolské univerzity.
je čestným občanem měst Rožmitál pod Třemšínem (1992), Cedar Rapids (1992), Baltimore (1992), Třeboň (1996) a Klodzko (1996), Roudnice nad Labem (1997) a Mníšek pod Brdy (1998).
Zdroj: wikipedie
Ing. Miroslav Kalousek (* 17. prosince 1960 Tábor) je český politik, zakladatel a 1. místopředseda TOP 09.
V letech 1998-2010 byl poslancem Parlamentu České republiky za KDU-ČSL,[1] od roku 2010 za TOP 09, od listopadu 2013 je předsedou Poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové. V letech 2007–2009 byl ministrem financí druhé Topolánkovy vlády, v letech 2010–2013 zastával tuto pozici také v Nečasově kabinetu. V období 2003–2006 byl předsedou Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové.
Před vstupem do vysoké politiky pracoval na Úřadu vlády ČR. Byl odborným poradcem místopředsedy vlády, ředitelem odborů poradců místopředsedy vlády ČSFR a náměstkem ministra obrany, odpovědným za rozpočet a akviziční procesy.
Dlouhou dobu působil v KDU-ČSL. Za tuto stranu byl také v roce 1998 zvolen do Poslanecké sněmovny PČR. V roce 2003 byl na sjezdu zvolen předsedou strany. V roce 2006 na tento post rezignoval poté, kdy většina strany odmítla jeho návrh na koncept menšinové vlády s ČSSD podporované komunisty. V červnu 2009 odešel z KDU-ČSL, založil novou politickou stranu TOP 09 a stal se jejím prvním místopředsedou. Po volebním úspěchu v parlamentních volbách v květnu roku 2010 se v Nečasově vládě stal ministrem financí.
Ocenění:
2008 – Miroslav Kalousek vyhlášen ministrem financí roku pro oblast rozvíjejících se trhů.
2008 mezinárodní časopis Emerging Markets vyhlásil Miroslava Kalouska „ministrem financí roku 2008 pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik“.
2011 – Stejné ocenění uděleno časopisem Emerging Markets podruhé, kdy byl vyhlášen „ministrem financí roku 2011 pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik“.
2012 – V žebříčku ministrů financí Evropské unie podle deníku Financial Times získal Miroslav Kalousek dělené první místo, pokud jde o kredibilitu neboli důvěryhodnost. V celkovém hodnocení obsadil 11. místo, v roce 2011 skončil osmý.
Zdroj: wikipedie
Hynek Bočan (* 29. dubna 1938 v Praze) je český filmový a televizní scenárista a režisér.
Po absolutoriu pražské FAMU v roce 1961 spolupracoval na Barrandově nejprve jakožto asistent režie s režiséry Jindřichem Polákem, Karlem Kachyňou a Jiřím Weissem.
Od roku 1965 začal jako režisér točit samostatně. Kromě klasických celovečerních filmů se jedná i o výrazného tvůrce televizního. Mezi jeho nejznámější a nejzdařilejší televizní seriály patří Záhada hlavolamu, Přítelkyně z domu smutku či Zdivočelá země, z jeho filmové tvorby pak snímky Soukromá vichřice, Čest a sláva či Plavení hříbat.
Ocenění:
V roce 2013 byl oceněn Cenou Josefa Škvoreckého za čtyři řady Zdivočelé země.
Zdroj: wikipedie
Daniel Herman (* 28. dubna 1963 České Budějovice) je český politik a laicizovaný katolický kněz.
Od ledna 2014 ministr kultury České republiky, od října 2013 poslanec Poslanecké sněmovny PČR za KDU-ČSL, v letech 2010 až 2013 ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a bývalý mluvčí České biskupské konference.
Vystudoval gymnázium, poté nastoupil na pedagogickou fakultu, kterou však po jednom roce opustil. V roce 1984 začal studovat teologickou fakultu v Litoměřicích, v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. Po necelém roce v duchovní službě se na jaře 1990 stal sekretářem Miloslava Vlka. V letech 1996–2005 byl mluvčím České biskupské konference. Mezi lety 2005–2007 pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky. V roce 2007 požádal o laicizaci. V civilní sféře pracoval pro ministerstvo vnitra a na ministerstvu kultury a jako vedoucí kanceláře Jana Švejnara. Dne 12. srpna 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů z deseti kandidátů. Ve středu 10. dubna 2013 byl Radou ÚSTR odvolán. Dne 2. května 2014 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 3, že Hermanovo odvolání je neplatné. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Hlavním městě Praze jako lídr KDU-ČSLa byl zvolen poslancem. V lednu 2014 se stal kandidátem KDU-ČSL na post ministra kultury ve vládě Bohuslava Sobotky. [8] Dne 29. ledna 2014 byl do této funkce jmenován.
Zdroj: wikipedie
PhDr. Eduard Stehlík MBA (* 30. března 1965 Praha) je český historik a spisovatel.
Zaměřuje se na novodobé československé vojenské dějiny, zejména období 1914–1956. Je ředitelem odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. Dříve působil jako historik Vojenského historického ústavu v Praze a později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Vystudoval Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze obor ruština–dějiny.
V letech 1989–2012 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu v Praze (od roku 1992 jako voják z povolání). Již od zahájení příprav na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů v srpnu 2008 byl členem jeho vědecké rady, 14. prosince 2010 byl zvolen jejím předsedou. V roce 2012 z vědecké rady vystoupil, když se stal v srpnu 1. náměstkem ředitele Daniela Hermana. Z funkce byl odvolán a výpověď z ústavu dostal 15. dubna 2013 s výpovědní lhůtou do 30. června. Výpověď ale označil v dubnu 2014 soud za neplatnou. V květnu téhož roku poslanci navrhli Stehlíka jako člena Rady ÚSTR a 18. června byl senátory do rady skutečně zvolen.
Působil jako jeden z poradců ministra obrany Vlastimila Picka. Dne 3. března 2014 byl jmenován ředitelem odboru pro válečné veterány ministerstva obrany. V roce 2006 začal spolupracovat s Českou televizí na pořadu Historický magazín.
Ocenění:
Dne 27. října 2006 byl vyhlášen čestným občanem Lidic.
Zdroj: wikipedie
Radim Passer (* 23. září 1963, Jihlava)
Radim Passer je předsedou představenstva a generálním ředitelem významné, ryze české developerské společnosti PASSERINVEST GROUP, jejíž jméno je spjato především s realizací rozsáhlého polyfunkčního komplexu BB Centrum v Praze 4 – Michli. To je jedním z největších developerských projektů svého druhu v České republice. Radim Passer se řadí mezi nejbohatší Čechy současnosti.
Po vysokoškolských studiích na stavební fakultě ČVUT, která však nedokončil, začal v roce 1991 podnikat a založil společnost PASSERINVEST GROUP, kterou dodnes řídí a většinově vlastní. Společnost dále stojí např. za realizací Rezidenčního parku Baarova, který byl v sousedství BB Centra dokončen na jaře 2012, či ostravského projektu Nová Karolina Park. V červnu 2012 společnost oslavila 20. výročí svého založení.
Radim Passer je hluboce věřícím křesťanem – členem Církve adventistů sedmého dne. Jeho obrácení na víru souvisí s úmrtím prvorozeného syna Maxe, který v důsledku těžké nemoci několik měsíců po svém narození zemřel. O svém životě podnikání a víry hovoří na biblických přednáškách. V souladu se svou vírou vybudoval v rámci BB Centra křesťanskou mateřskou i základní školu Elijáš. Obě jsou spravovány českým sdružením Církve adventistů sedmého dne. Kriticky se vyjadřuje i k situaci v současné české společnosti a na politické scéně.
Zdroj: wikipedie
Zděněk Barták (narozen 1954, Praha) je český hudební a filmový skladatel.
Vystudoval Státní konzervatoři v Praze – hlavní obor skladba a zároveň hra na klavír a tubu. Veřejně začal vystupovat s orchestrem svého otce. Poté působil v řadě skupin, např. „Fontána“, „220“. Postupně začal skládat písničky pro přední české interperty, například Viktora Sodomu (Hej, zahradníku), Milana Chladila (Tvá ústa medová), Hanu Zagorovou (Kamarád), Marii Rottrovou (Dívka s dobrou pověstí), Petru Černockou (Zpívání v dešti), Helenu Vondráčkovou (Létej, Mít rád), Michala Davida (Nenapovídej, Nonstop)…Tři roky působil jako hráč na klávesové nástroje a zpěvák ve skupině Kroky Františka Janečka s Michalem Davidem. Od roku 1978 se Zdeněk Barták věnuje také filmové hudbě. Stal se dvorním skladatelem režiséra Jaroslava Soukupa. Napsal hudbu k těmto filmům: Drsná planina, Romaneto, Dostih, Vítr v kapse, Záchvěv strachu, Láska z pasáže, Pěsti ve tmě, Discopříběh I., II., Divoká srdce, Kamarád do deště I.,II., Svatba upírů, Byl jednou jeden polda I.,II.,III., Jak ukrást Dagmaru. Dále napsal hudbu k několika seriálům: Hotel Herbich, Zdivočelá země, Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Zdeněk Barták se věnuje i muzikálové tvorbě (The Tempest, Kristián).
V současné době také spolupracuje s řadou našich interpertů – Karlem Gottem, Dagmar Patrasovou, Jakubem Smolíkem.
Zdroj: Osobnosti.cz
Ostatní osoby, které podpořily projekt Bolestné kameny finanční a jinými dary a které se zasloužily o jeho realizaci:
Kateřina Dostálová Patrik Maturkanič Libor Grubhoffer Václav Holý Miroslav Burda Ivana Stráská Ondřej Veselý Hana Rambousová René Metz Pavel Lazárek Ilona Trnková Radka Zelenková Miroslav Krejča Petra Režná Lucie Šimková Vladimír Jablonský Pavel Matějka Jaroslav Kozák Rudolf Kubát Otto Veselý Pavel Fučík Patrik Benda Jakub Stárek Lukáš Hejtmánek Sylva Jablonská Jaroslav Jakubec Vladimír Homola Miloň Terč Pavel Lahodný Miloslav Šatra Václav Zámečník Josef Hrádek Markéta Mališová Alžběta Cenková Radek Altschmied Monika Novosádová Martin Šanda Robert Krekule Václava Altschmiedová Petr Michalec Jan Plavec Bedřich Jetelina Patrick Diviš Jaro Křivohlavý Ivan Zelenka Písecký komorní orchestr – PIKO, žákyně, žáci, pedagogové a ostatní zaměstnanci Obchodní akademie a Jazykové školy s právem SJZ Písek